Únor 2013

Slzy na prodej. Chcete to zabalit? Použijte prázdnotu mého srdce. Děkuji, na shledanou, nemáte zač.

23. února 2013 v 11:35 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Jsem na dvakrát.
Dvě já. Já ve společnosti lidí, se kterými chci být a já sama mezi čtyřma stěnama mého pokoje. Děsí mě to.
Jak uchovávat okamžiky?

Aninetýden do Fixy, bolí mě v krku a modlím se, aby to bylo brzo v pohodě. V pokoji je tma. Na střešních oknech spousta sněhu a já si tu i v jedenáct dopoledne musím svítit stolní lampičkou. ívl ívl ívl!
A moc nechápu smysl toho, že mám dva blogy, ale vyhovuje mi to.
A tak. Sedánky v čajovně jsou skvělý, oranžový deky, Babiččina zahrádka ( -_- ) a cukr s vodou. Tu krásu člověk cítí i při zpáteční cestě autobusem a cestou ze zastávky domů, když mu křupe sníh pod nohama a nevidí před sebe kvůli padajícím vločkám. Ale pak se to pomalu vytrácí, cítí tu prázdnotu a je tak trochu ztracený. A neví kde vlastně. Jak uchovávat okamžiky? jak jim prodloužit minimální dobu trvanlivosti? Čím zaházet tu obrovskou propast mezi mnou a mnou?
sakra.
Es., fotografie ještě z jarních prázdnin. Bylo nám skvěle, aspoň na chvíli.

V létě bude zase všechno fajn. Nebo klidně už i začátkej jara, s roztátým sněhem přijdou nové začátky. Nebo třeba už i někdy příští týden. Problém je, že ta životní část "Všechnojeteďfajn,jsemhappyasfuck,cítímsenekonečně,nekonečnéštěstí" může nastat kdykoliv, jen už celkem ztrácím veškerou víru, berou mi ji všichni kolem. Oni a jejich kýčovité úsměvy.
Asi mám v sobě až moc nenávisti.

A včerejším dnem jsem skončila s projektem Week Of Life. Na začátku ledna letošního roku to byl v kuse rok, co jsem každý den fotila a za každý den tak nahrála 9 fotek. Vzalo mi to spoustu času, energie ale pořád se to nedá srovnávat s tím, co mi to dalo. Uvědomila jsem si, že můj život možná není až tak stereotypní, díky WoL jsem se vracela do okamžiků zpětně, nezapomněla jsem tak na spoustu skvělých zážitků a dnů. Ale asi je čas jít dál. Dávat světu méně vědět o mém životě. Jsem na to až moc paranoidní. Došla mi síla, možná i trochu chuť, nemělo by to to kouzlo. Neříkám, že občas nepřispěju weekem. Ale už ne v kuse. Dva roky života, to už by bylo moc silný kafe.
Asi začnu se 365 projektem, asi na tumblr, takže v nejbližších dnech/týdnech/měsících/letech čekejte odkaz, protože já vím, že mě všichni rádi stalkujete a děsně moc chcete vědět co dělám.

Moje základna dopisovacích přátel se rozrostla o velmi zajímavé bytosti, musím je všechny obejmout. Moc pro mě znamenají.
Cítím se provinile, že jsem stále nedopsala dopis pro Eleanor, je mi to líto. Snad v nejbližších dnech.

Slibuji, že je tentokrát všechny dočtu. Dřív než skončí zpět v policích městské knihovny.

Ale pamatujte.
nejste v tom sami.
stay strong.
xx

Poslouchám věci jako tohle. A pak poslouchám věci, které jako tohle vůbec nejsou.

A modlete se za mě/nás, ať nejsou lístky na Crystal Fighters, kteří budou v listopadu v MeetFactory (ano, milijony srdíček a slz štěstí. Bylo by to krásné roční výročí po Beach House a tak. Potřebuju zase růžovou auru.), vyprodány dřív, než je budeme držet pevně v rukou. Ať mě neopouští všechno, alespoň tohle. prosím.

žesevámtopiřádještěchcečíst..

Je mi zima

19. února 2013 v 21:52 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Všechno mizí.
Pak se to náznakem zase objeví. I když by to už mělo dávno spát.
Tma a zavřené oči.

Hledám krásu ve smutku, občas se mi to daří. Chci víc číst, a taky že budu. Drahá Virginio Woolf, snad ve tvých Denících konečně naleznu odpovědi. Dlouho jsem nebyla pořádně ponořená do knihy, chybí mi to. Veškerou chuť dělat smysluplné věci zabíjí můj tok myšlenek, ruce cizích lidí a náhodní nezávislí pozorovatelé.

Kdo jsi?
Jdi pryč.

To víte. Za týden a tři dny, asi, bude Fixa. Po páté. A já si děsně moc přeji obejmout Márdiho. A poděkovat mu za všechno. Pak tiše odejít. Se sedícím Robinsonem a mírem v duši. A odbarvenými konci mých vlasů, zítra se jdu zničit. Navždy. Hu.
/duše, smutek, vzpomínka a nekonečno jsou krásná slova. brzy si udělám seznam krásně znějících slov. A jsem ráda, že mi v tom někdo rozumí/
Nemyslím na moje pokoncertoví depky, prostě jen zase euforicky uletím, at least for a while.
Protože víte, we can be heroes, just for one day.
Milý Davide Bowie,
miluji tě.
Po asi tří leté cestě k tobě, cesta došla ke šťastnému cíli.
Cítím se nekonečně.
Na seznam přání přibývá obejmutí Bowieho. Ne, nedělám si iluze, že se mi někdy povede něco takového. Ale chtít to můžu. Stejně jako proměnu v kolouška, věčné zmizení nebo možnost být na dvou místech zároveň. Myslím, že oboje má zhruba stejnou obtížnost splnění se.

Jediná a poslední fotografie z Pentaconu. Lehce mi to nevyšlo, škoda filmu a nadějí.

Zpívám si nahlas, nemluvím s lidmi pokud to není nutné a nevyhla bych se zbytečných otázek, co se děje, protože se neděje nic.
A zároveň všechno.

A přeji si vidět ty smutné oči. Alespoň jednou. Ty jedny smutné oči, ty a žádné jiné.

Je mi zima, chce to svetr.
A nikdy pořádně nevím, zda píšu o reálných věcech, nebo příbězích a lidech z mé hlavy.

And if you were on fire, I would just throw kerosene.

13. února 2013 v 17:24 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
achjo.
Proč.

Proč mizí věci, které by měly zůstat. A věci co už měly být dávno pryč se objevují znovu? A navíc všechny tak nějak najednou..
Nechce se mi plakat/brečet/slzet/nevímco, rozmažu si linky. A vůbec, dneska bych se měla jenom usmívat.
getthefuckoutofmylife.!!

Dnes je mi šesnáct a stále nevím co chci. Vlastně si tak nějak říkám, jestli to vůbec někdy vědět budu. Pořád mám pocit, že si zasloužím být po dlouhé době zase na delší dobu šťastná a hned na to, že si nezasloužím vlastně vůbec nic. Vůbec. Nic.

Ale co. Posledních pár dnů bylo fajn.
Sešly jsme se zase s Es., náš video-projekt bude sakra impozantní. Nejradši bych si ji odvezla domů. Čajovna už je nesmazatelně jedno z míst, kde se budu cítit vždycky lépe než kdekoliv jinde. Navíc s lidmi jako jsou Jimmy s Es. A tak. Takovej malej útěk z reality všedních dnů.
A vlaky.
A casting do filmu ve kterým asi ani hrát nechci. Aspoň nebudu zklamaná, když mě nevyberou, jakože fakt nejspíš nevyberou.
A Praha a moje zamilovávání se do náhodných kolemjdoucích.
Vždycky se zdá, že je život fajn, že se něco děje. Že v sobě člověk cítí to štěstí.
Problém je že i během těch hezkejch okamžiků už myslím na to, jak zase zmizí. Rychleji než bych chtěla. A zase to bude všechno stejné.
Zas ta samá prázdnota.

s tímhle blogem to jde už trochu do háje, ale kohotosere?

ano, náš novej video proudžekt bude děsně roztomilej a vintage -_-
Našla jsem radost ve čtení The Perks of Being a Wallflower v jedoucím vlaku.

Samantha.
Ráda to hraju na kytaru, i když to musí znít děsně vtipně.
Díky Courtney.

Iane, posílám objetí.

4. února 2013 v 20:13 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Došla jsem do bodu, že je mi už úplně jedno jak moc si všude pořád (hlavně na sebe) stěžuju. Jak je už několik měsíců všechno na hovno a jak zemřu sama se třiceti kočkama co pak sní moje mrtvý tělo.
Hledám svůj domov, v hlavě nasedám do náhodných vlaků a poslouchám lidské příběhy. Vnímám jejich ruce a lesk v očích. Potom se za ty ruce držíme a já cítím proudit energii z jejich těla do mého. Vystoupí z vkalu, někam do nikam. Už je nikdy nespatřím.

Píšu všechno hned jak mě napadne a odehrává se mi v hlavě. Můj myšlenkový svět je oproti realitě mnohdy vždycky o mnoho zajímavější.
Prosím nebuďte me.
prosím, nebuďte mě.
Prosím, nebuďte mě.
Prosím nebuďte mě.
Prosím.

blackout.

Pátek byl krsánej den,. Sobota taky. Proč ale všechny dobrý pocity tak kurva rychle mizí? Mám pocit, že většina lidí má takový normální a hezký dny a občas "dny blbec"., A že já to mám přesně naopak. tmatmatmatmasvětlotmatmasvětlotma TMA.

blackout.


Asi se izoluju. Navždy. V reálným světě se pro mě stejně asi nikdy nic nezmění, i kdybych věřila a přála si opak sebevíc. Nějaký pozitivní myšlení a dobrá nálada se třeba můžou chytit za ruce a odtáhnout někam do prdele. Stahujou mě ještě níž. protože mizí. Čím dál rychleji. běh na krátkou trať. Věčnost je krásné slovo. Nic netrvá věčně. Tohle netrvá ani chvilku.

blackout.

Joy Division - Isolation

Prosím, zachraň mě, už ti stačí tak málo. Nebo si zas jen dělám zbytečný nadějeje, že nejsem až tak úplně useless. Takže radši táhni.

Bože, já jsem jenom prostě děsně hloupá. Wake up.
(ne, nečetla jsem si po sobě a už nikdy nebudu. Možná. Nevím. Dunno.)