Leden 2013

Letadlo přistálo na břicho, nasednem do něj a poletíme třeba

26. ledna 2013 v 12:48 | Lucyje
... a tebe už vůbec nic nebolí a tebe už vůbec nic nezajímá. Ano, vůbec mě nezajímá, že články tohoto typu většinou stejně nikdo nečte, že už to není zrovna dvakrát originální a že na to nejsem dost zajímavá. Blogové letadlo u mě přistálo asi před měsíce a vyslala ho Someone Invisible, děkuji.

A) Prásknout na sebe 11 věcí
(proč zrovna jedenáct? přijde mi to děsně kůl, protože obvykle jich je pět, deset nebo patnáct. chápete.)
1) Jsem paranoidní. Asi ne oficiálně a ne nějak výrazně ale trochu jo. Občas něco řeknua bojím se, že to slyšel někdo kdo neměl i když je zrovna na výletě na Marsu 54123648 kilometrů daleko. A jiný věci. ívl!
2) Ráda píšu často tududu, huu a vůbec mi to nepřijde stupidní.
3) V poslední době velmi ráda používám slovo velmi
4) Dopisuju si. A je to ta nejkouzelnější věc na světě.
5) Schovávám si všechny vstupenky a id pásky z koncertů, mají pro mě nehoráznou důležitost a význam.
6) Občas mám tak silné záchvaty nostalgie až se mi z toho chce trochu zvracet, nebo mám aspoň takovej pocit. Poslouchání Bloc Party po dlouhé době je teda silnější zážitek než obvykle.
7) Ráda stříhám tričkám rukávy.
8) Často si představuji jak padám volným pádem a jak se všechno děje ve strašně zpomaleném pohybu.
9) S Jimmy máme občas velmi silná telepatická spojení. Je to skvělé.
10) Jednou se ze mě stane jednorožec nebo poník.
11) Dělám si velmi často falešné naděje. A pak mě to pomalu zabíjí. Jsem mrtvá už dlouho. velmi.



10, 20, 30, 40. Tell me that you a-dore me

24. ledna 2013 v 20:21 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Teď bych právě měla psát dopisy (chci.), uklízet (nechci.) a zjistit co udělat se svým životem (jak?)

Je mi ze mě trochu špatně, jak si na sebe pořád stěžuju a lituju se (teď zase.) ale všechno je vážně tak sakra špatný, až se tomu ani nechce věřit. (ano, je sice fajn slyšet, že se nemám proč trápit, ale já vím, že to tak uplně není.)
Kvůli výměnnýmu pobytu v Holandsku, kterej se na začátku všeho plánování jevil jako skvělej nápad a teď z toho vychází jen akce "na kterou se vlastně nikomu vůbec nechce", přijdu o tisíc dalších věcí, xx, Majálesy a tak. Mým přáním je rozdělit se na dva díly tři čtyři díly a nebýt smutná z toho, že je víc věcí v jeden termín. (vážně to chci.)


Každý den je ale teď co se týče mé hlavy úplně jiný. Nemluvím o vlasech, mluvím o interiéru. Myšlenkách a pocitech. Čím to, že mám potřebu být zlá na své blízké? Že ztrácím trpělivost s jejich chybami, kterých se možná doupuštím i více jako oni? A proč marním čas?
A pořád moc čekám, seznam s novejma začátkama se asi cítí velmi ukřivděně a já mám chuť spát týden v kuse, probudit se a stejně se zase cítit jak ve spánkovém deficitu. (a nebo takyzmizet, ne umřít. prostě jen zmizet a znovu se neobjevit. nikdy.)

Fascinují mě lidské ruce. nevím proč.
Poslouchám XXYYXX pořád dokola a mám ho chuť obejmout. Lidé co dělají takový druh hudby mě děsí a to mě na tom nejvíc fascinuje.
A Sonic Youth pro mě nikdy neztratí důležitost. Nikdy.
Běhá mi z té písničky mráz po zádech. 10, 20, 30, 40.
Sonic Youth - Bull In The Heather

A uvědomujete si, jak děsně rychle ten čas letí?
Mně to pořád nějak nedochází.

Lucy in the Underground Without Diamonds

13. ledna 2013 v 20:47 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Jsem.
Nadměrný poslouchání Beatles, zjištění, že je ta hudba od něho tak moc daleko, až je vlastně neskutečně blízko.
Nenávidím místo kde žiju a cítím mimořádnou náklonost a jakejsi druh k přátelství k lidem, se kterými jsem se nikdy nesetkala. Zamilovávám se do jejich slov a velkých smutných očí. Jak moc špatný to je na stupnici od 1 do 10ti?
Miserable life, level 5468745. How sweet.
Je skvělé být na lyžáku a onemocnět tam. Mít 39+ teplotu. Vypadat odpudivě. Ale oni stejně přijdou, lehnou si k vám do postele, obejmou a dají pusu na čelo. Nikoho jinýho teď momentálně nepotřebuju. Jen ta teplá objetí, která tu byla pořád, už děsně dlouho, ale takhle v jiným prostředí působila úplně jiným dojmem.

nejsou to žádná předsevzetí, jen něco jako nové začátky.

Nerada to říkám, ale nemám chuť na čaj. Tea is always good idea. Teď ne. Asi je to tím, že jsem ho z té nemoci tak plná, že mi teče už i očníma důlkama. A nebo začíná nějaká nová éra, kdy to bude všecko ještě víc na hovno.
A zajímalo by mě, jestli čte můj blog, jak dlouho ho četl tenkrát a jestli se vážně tak moc nudí a nebo mě má vážně rád. Neznám ho. Vůbec. Ale je důležitý.

Miluju jeleny. Nevím, možná jsem až moc ovlivněná tím "všichnijsmeděsněhipster,swag!tumblr" stylem, ale jsou to děsně krásný zvířata, hezky se na ně dívá. jsou hrdí, i když maj přiblblý parohy, velcí a člověk je nezahlídne jen tak běžně. Ale jednorožci stejně vedou, však už to víte.

A nesnáším tohle můžu-nemůžu, Two Door Cinema Club v Praze můžu asi zamavát, na The xx jsem někde pryč a Paul Banks je taky maximálně jen v mé sci-fi realitě. Achjo, to ten rok hezky začíná. Nemám se na co těšit. Jen na věci, co jsou děsně moc daleko. A za měsíc budu mít sladkýchbrzoseztohokýčepoblejušesnáct,ale připadá mi, že by bylo lepší mít čím dál méně a být zase to dítě, věčný dítě, být opět tou malou Lucy in the sky with diamonds. Celkem mi chybí.

Holy Other - Yr Love
Pokud jste to ještě neslyšeli, musíte si to poslechnout, prostě jo. Pro mě je to jako sonda do duše z jinýho světa, jako silný cestování časem do data 12. listopadu 2012, kdy jsem tohle v MeetFactory zažila naživo, na vlastní kůži.