Prosinec 2012

Mlha

29. prosince 2012 v 22:13 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Jela jsem autobusem a dívala se skrz průzor zamlženým oknem a veděla jsem, že tam někde na konci mlhy je a čeká na mě. S nataženou rukou, chytí mě. Velkej útěk ztracených dětí.
Jsem zklamaná. A zároveň i celkem vyrovnaná. Tyhle časy jsou zlé.

Mám novou kamarádku Stellu a mám z ní děsný pocity viny, protože vím, že si ji nezasloužím. Nezasloužím si ani tu papírovou krabici ve které se schovávala před světem. Má šest strun a je chladná.
(po)vánoční depky jsou divný stavy a je mi líto, že o tom pořád musíte číst. Jste taky naivní? A děláte si falešné naděje? Doufám, že ano, ne že bych vám to přála, ale nerada jsem v tom sama, víte.
Ten výtvor stojí za nic, jde jen o ten text. PDA od Interpol.
Děsně moc si přeju aby mi jednou někdo něco takovýho řekl. Nějaký "miluju tě" se může jít vycpat.

Poslední dobou mi dělají společnost The Horrors víc a víc a uklidňují mě, pomáhají mi ukázat reálnejm a skutečnějm věcem velkej fakáč a utíkat do mlhy v tričku s Unknown Pleasures a oliverovským kabátě po mém budoucím manželovi (kéž bych ho tak měla.). Chci vidět všude kytky co opadaly z věněčku Lany Del Rey, chci se cítit šťastná a spokojená sama se sebou. A je mi jedno že to nikoho nezajímá. Nobody cares unless you're beautiful or dead.

Nic si nezaslužím. Pomalu se smižuju s tím co mám. Ztrácím čas na tumblr s vytvářením mylnejch představ o mý budoucnosti.
Potřebuju objetí.

Přijeďte někdo. Do mýho města který nenávidím. Já neznám vás vy neznáte mě. Počkám vás na zastávce. vyfotíme se spolu, prohodíme pár slov a už se nikdy neuvidíme.

Jo?

Nemůžu za to, že když je v písničce "heart" tak místo toho vždycky slyším "whore"

19. prosince 2012 v 19:32 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Ale jako vážně. What's wrong with me?

Už to ale fakt není vtipný, moje parnoia se zvyšuje a chuť poslat všechny do prdele taky. Rozumí mi už snad jen Jim na tričku. Nemluví a je perverzní méně než obvykle.
A furt nemám doma ten psací stroj. Hlavně že mám pásku, která je beztak vyschlá. Tak jako moje kreativita, zásobník s pozitivníma myšlenkama a hrnek od čaje co mi stojí na stole už několik dnů.

Posluchám The Horrors a v hlavě lítám někde za velkým městem na odlehlejch loukách s tajemným mužem v kabátě, krabičkou cigaret a prázdným obalem od vinylové desky. A nevím, jestli mi ta představa dělá radost, nebo mě ještě víc zraňuje a mučí. Spíš to druhý rozhodně to druhý.
Ájwillkillmajselfsůn, dostanu sušenku?
Asi bych měla mít teď mír v duši, kýčovitej úsměv na tváři, být udušená balícím papírem a mít radost, kterou rozdám svým blízkým, protože jsou Vánoce. No jasně, cihlou do xichtu třeba někdo nechce?
Ne, že bych neměla Vánoce jako takový ráda, ale teď je prostě až moc divný období na to, abych z nich mohla být nějak happy. Abych mohla být happy z čehokoliv.
Šílencovy víkendy
A ta stará děstká knížka, do která maluju/píšu/bleju/čmářu/whatever
A původně vůbec nebyl záměr fotit něco takovýho.

A v květnu tu budou The xx, ale ne že bych neměla s kým jet, kupodivu by tu možnost byla, ne že bych si nebyla po vánocích a narozeninách schopná našetřit ale.. nějak...je mi už blbý ptát se mámy, po tom všem (nebo spíš ničem). I am shitty daughter, sorry. Ale nějak to snad udělám, kapela co je na druhým místě v seznamu "wanna see live before I die", to není jen tak. A třeba se vážně objeví nějakej ten ztroskotanec v kabátě a utečeme spolu. Procpem se do první řady, utečem spolu podruhé. Myšlenkama. Duchem. A můj život bude kompletní. Možná. A nebo taky ne. A nasrat na modrou barvu, školní parapety, hezký zadky a falešný naděje. A jsem až moc unavená abych psala srozumitelně. Vždyť je to..jedno.

Pořád jsem nějak sama, čím víc je kolem mě lidí tím víc si to uvědomuju. Tohle jsou prej ty nejhezčí roky života a bláblá, bojím se toho, co teda ještě přijde. A zároveň se na to děsně těším. A pak najednou na tumblr člověk najde tohle a sedí to na něho úplně do posledního slova. To znamená že celý tohle je jen taková iluze deprese, všechno je to jen jako, takový pseudo špatný období a za všechno můžou hormony a fakt, že je mi jen trapnejch patnáct.
A nebo taky ne a jsem vážně v háji.
x x x

Madonně vyteklo oko

9. prosince 2012 v 21:04 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Prázdný období přece nemůže trvat věčně. Nekonečno je sice krásný a poetický slovo ale furt je to trochu moc.
Prosím ať už to všechno rychle skončí. A všechno začne znovu a jinak. Motám se furt dokola ve svý zmatenosti.
Nerozumím sobě, jim, jemu a všemu co se teď děje.
This is not a fucking serial and you're not fucking Effy Stonem. /jojo, tak trochu se dívám na Skins, to je ale vedlejší./

Snažím se měnit věci, něco dělat. A až to udělám, stejně si pak říkám, jestli to není všechno celkem zbytečný. Snažím se spojovat dva naprosto odlišný světy, vím že to nejde. I'm in love with places I've never been to and people I've never met. Cítím se provinile za to, že žiju a brečím do polštáře s mráčkama.
(myslíte, že mraky chutnaj jak cukrová vata?)

Jsem prostě too tired to be happy asi.

Nemám se na co těšit. Fakt. Nemám teď naplánovanou žádnou akci, asi až Fixu v březnu, což je kurva daleko. Chtěla bych jezdit do náhodnejch měst a narazit náhodou na průvodce (kterej přijde a vezme mě za ruku, však už to znáte.). někdy to tak fakt udělám. Až nebudu mít strach z falešnejch strážniků, barů a zlodějů kol.
V hlavě se vracím do léta, kdy to nebylo všechno ještě tak posraný, kdy jsem byla víc zamilovaná do Bombay Bicycle Club než do.. ne, teď nejsem zamilovaná v žádným případě (a když už tak jen do nelidskejch věcí)

A nasrat na všecko prostě, Madonna má vyteklý oko.
Crystal Castles na plný obrátky.
Moje DIY taška. Miluju to jejich logo. Miluju tu jejich hudbu, miluju sakra všechno kolem nich. Asi se z toho brzo potrojčím.

A půjdu k babičce. Vezmu si od ní psací stroj. Asi miluju starý věci.
A vybleju se brzo, třeba bude pak všechno fajn.
musí.
nebo.
nebo...
nevim.
CC - Telepath

a seru vám všem na nějaký Vánoce.

SedímHledímČumím

1. prosince 2012 v 10:07 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Ano, prázdné období pokračuje, je prosinec, banánany jsou žlutý a rybičky jsou sakra nudný domácí zvířátka.
A používat starou dětskou knížku jako sketchbook a deník není vůbec špatný, někdy vám to možná ukážu.

Zjistila jsem, že někdy mluvím až moc. A když bych naopak mluvit měla, tak jen sedímhledímčumím a blbě se usmívám. Ano, moje inteligence stoupá, stejně tak jako číslo v průměru mých známek. Sereseto.

Až moc čekám. Našla jsem svůj nehvětší problém. Poslední dobou jakobych narážela na víc a víc věcí, který mi to připomínaj a říkaj, že bych měla ěnco začít dělat aže víc budeme litovat věcí, který jsme neudělali, než udělali. Přísahám, fakt slibuju, že prosinec bude měsícem změn, že neskončí svět a že vám nesním Nutellu, co dostanete od Mikuláše, přestože je to v poslední době moje téměř jedinná opravdová přítelkyně. (Přítelkyně zní hezčejš než kamarádka, víte.) Huuu.
A asi zase začínám číst Kdo chytá v žitě. Znovu. Je to děsně super knížka, vážně. Hodně mě ovlivnila způsobem toho a psaní a toho, jak moc tam říká za spoustou věto to vážně. Vážně.
Ale jsou tu i hezký věci. Teda byly, ne, jsou, nebo už nejsou, nevím. Často si vytvořím takovej zvláštní druh citový vazby k popsanejm papírům (nevím proč, ale to, že mi na poličce leží papíry, který po mě byly hozený na koncertě s textem k jedný písničce, mi dělá děsnou radost. jen tak, bez významu.), čajovejm sáčkům, svetrům (to asi sand nikdy nezmizí), košilím za 30 Korun a id páskům z koncertů. Ten z Beach House pořád nosím.
A zbožňuju, když mě někdo za něco pochválí. Ano, to je jasný, každej to má rád, zvedá to ego, ale pro mě je to něco jako vědět, že nejsem tak zbytečná, mám radost z toho, že jsem někomu udělala radost, že někomu nejsem lhostejná a tak. No, tohle byla sračka, ale když...občas se prostě rozpouštím radostí, když po všech těch nadávkách co slýchám doma čtu/slyším něco hezkýho. Díky.

A miluju ten pocit když objevím skvělý kapely a ten pocit, kdy je poslouchám poprvé!!! Ten pocit, co je fakt jen jednou, pak už to slyšíte po druhý a už to není stejný. A někdy se ten pocit vrátí a člověk ví, že je život slvělej.
(no vážně mám radost jen z píčovin, třeba to, že přicházej Vánoce mě vůbec netankuje.)
The Antlers- Two
Neutral Milk Hotel- Two Headed Boy
Miluju ten jejich název. Neutral Milk Hotel. Roztomilý názvy mi taky dělají radost.