Listopad 2012

A já stále čekám na toho průvodce co přijde a vezme mě za ruku.

21. listopadu 2012 v 20:56 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Podzim se dostal do té kurevsky hnusné části kdy člověk odmítá žít, čím dál víc pochybuje o věcech ve kterejch si myslel, že má jasno, má pocit jakoby v hlavě měl stejnou mlhu, kterou vidí za okny a z roztomilejch písniček je mu na blití.
Všechny naděje se nakonec ukážou, že byly falešný. Lidi mizí a přesto tu stále jsou a vy v v hlavě rozbíjíte talíře a představujete si jaký by to bylo, kdyby se všechno odehrávalo ve zpomaleným pohybu.

Mám chuť padat.
Volným pádem.

Alone. Jsem. Děsitánsky děsně moc. A cokoliv udělám, tak poseru. Nemůžou být na mě pyšní. Školu seru i když se snažím a neuklízím. Jsem špatná dcera. Jsem špatná kamarádka. Jsem špatná holka ze školní chodby.
Řvu. Uvnitř.
hledám další světlo na konci tunelu. Nenalézám. Jestli se v nejbližší době neobjeví guide to come and taky me by the hand tak asi..nevím, zmizím. A nikdo si toho nevšimne.
Prázdný období.
Egejn egejn egejn.

FUCK.
.

A můj novej rychlo projekt kterej vůbec neodpovídá tomu, jak se právě cítím.
A jednou si vezmu Olivera Tanka. Místo svatby budeme mít čajový dýchánek a bude mě učit jak velmi pomalu tančit.

Potřebuju hodně dlouze obejmout. Ve zpomaleným pohybu.


Nejsilnější útěk do jinýho světa. Beach House.

13. listopadu 2012 v 21:42 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
V očích mám skoro slzy. Fakt jen skoro.
Miluju ty nejskvělejší okamžiky a zároveň je nesnáším pro to, jak jsou pomíjivý. Jak přijdou po dlouhým napjatým očekáváním a rychle odejdou.
Zmizí.
Ale změní vás, něco ve vás zůstane.
12. 11. 2012 byl výjimečný den.

Meet Factory je snad to nejstylovější místo na kterým jsem kdy byla. Umění. Všude kolem. Miluju takový místa. Od teď. Special place, with so much special people. Měla jsem chuť skoro všechny obejmout za to, jak z nich sálala ta stylovost. Tihle lidi byli děsně inspirativní a bylo jich tam děsně moc.
Více budeme litovat věcí, které jsme neudělali, než věcí, které jsme udělali. Jsme fakt blbá. Úplně jsem se asi rozhodla ignorovat tohle heslo a neudělala to. Nesnáším se. A je mi úplně jedno, že nevíte o co jde, stejně je to tak zmatený že.. ale byl to velmi magický moment. Kouzlo. Náhoda. A brečim.
Holy Other, snad ta nejtemnější věc co jsem kdy zažila, zavřít oči a pohupovat se do těch uměle vytvořenejch zvuků. "Doufám, že Holy Other není teplej, porotože si ho vezmu." (Jimmy) Bylo to zvláštní. Být na koncertě kde je hrána živá hudba a i přesto tam není žádná kytara. Žádný bicí. jen člověk v temnotě v paprsku světla pohupující se u nějakejch přístrojů. Miluju to, Od teď.

Čas ubíhal, desetitisíce za pití mizely, okouzlení vším kolem stoupalo.
Začínalo to.
Deset minut do Plážovýho Domečku. Uvězněny mezi lidma na naprosto blbým místě někde mezi anglánem co vypadal jako horší verze Andrewa VanWyngardena z MGMT (což bylo ovšem moc swít&kjůt.) a nesympatickým pražákem. Spousta lidí, velká zeď. Stojím na špičkách. Kolem se už linou úvodní tóny Wild. Nic nevidím. Slyším Victorii, zahlídnu ji na vtěřinu. Vážně stojím v MýtFektroy a jsem na Bíč Haus! Pořád tomu nějak nevěřím. Postupně se dostaneme na lepší místo a mám fajn výhled. Ale i tak mám asi 70% koncertu zavřený oči a pohupuju se do rytmu té nejkrásnější hudby. Pokouším se zpívat ty kousky textů co umím. V duši mám mír a pokoj. Točí se mi hlava. Představuju si, jaký by to bylo prohrábnout Viktorii vlasy, protože je majitelkou snad těch nejkrásnějších a nejhustších vlasů pod sluncem. Její hlas se mi zarývá hluboko do mozku a vytváří podivné myšlenky a představy o lidech v mé hlavě. To, jaká gesta V. dělala, když zpívala, jako by mi naznačovala směr, směr kterým bych se měla v životě vydat .Buší mi srdce, když se ohlédnu za sebe a vidím lidi, co mají oči také zavřené. Spojení. Spojení všech co tam stáli a užívali si těch okamžiků. Člověk měl pocit jakože už klidně může umřít, že je teď je jeho život už kompletní.
A teď ty slzy v očích fakt mám. Úplně.

Vůbec nevím, jak slovy vyjádřit moje pocity. Zatím ještě není vynalezený slovo, co by chrakterizovalo včerejšek. Nejen ten koncert, i ten magickej okamžik a hry osudu před ním. Všecko.
Jsem smutná. A děsně šťastná zároveň. Stalo se toho tolik. Jedna věc, jedna věc a mohlo být všechno jinak.

A v neděli jsme se viděla s mou drahou Es. Byly jsme v impozantní (:D) čajovně u Veselý Žáby, co vypadá spíš jak impozantní lenochod. Es. je děsně skvělá, víte. I když pršelo, neubíralo to na kouzelnosti celýho odpoledne. A Ústí je celkem super místo. Miluju poznávání novejch lidí, moc často se to neděje. Takový výlety musím dělat častěji.

Tohle byly dost divoký dny. Divokej tejden, ve čtvrtek pokračujem. Jedem na nějakou divaedlní přehlídku a přespáváme tam. Studa a jeho bendžo, Cantina Band, "To mi řeklo už hodně holek", Eliščiny úlety, placáky, Disko Trysko pa pa a.. mám ty lidi ráda.

V bodu kdy ti zmizí úplně všechno ...

6. listopadu 2012 v 20:59 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
... zní hlas Iana Curtise ještě hlouběji než kdy jindy.

Posraný klíče. Posraná já. Posraný všecko.
Aneb příběh o tom, jak jedny ztracený klíče sečtou všechny špatný věci, co jsem kdy udělala, vytvoří z toho velkej problém s názvem Já a zákaz Beach House.
Prosím, probuďte mě někdo z blbýho snu, kdy se zakazuje koncert, na kterej odpočítávám dny už asi 3 a půl měsíce a mám třas v nohou z těšení se. Na koncert, kterej je už teď v pondělí. V nejúžasnější Praze. Vraťte někdo čas.
FUCK IT.
Snažím se do mý hlavy vtěstnat poztivní myšlenky.
Nejde to. Mám takovej pocit, že nikdy nemůžu být delší dobu šťastná. Bylo mi už divný, že mám tak dlouho dobrou náladu, několik dnů. Vždycky to dojde do určitýho bodu, určité hranice a .. zase spadnu dolů. Něco se posere a nejhorší je, že za si za všechno asi můžu sama. neobviňuju z toho nikoho, jen sebe.
Je čas udělat nejlepšímu dni mýho života a věci, díky které jsem tak od září zůstávala na živu pápá. Jsi píča, Lucyje. Jsi.
Pálí mě oči, a slzy jsou slaný. Dream pop je skvělá věc, ale já teď nemám to srdce pustit si Plážovej Domek, ani za nic. Z potoků slz by byly vodopády, vesmír slz.
Dobře, teď si říkáte, ať jdu do prdele se svejma malichernejma problémama, ale.. zabíjí mě to. Vážně moc. Snad z toho brzo vyrostu a koncerty pro mě nebudou světlo na konci tunelu.
Navíc nešlo jen o ten koncert, měla jsem se vidět s Es. a... shit.
A zase ty pocity, jak se šíleně nenávidím, mám chuť skočit z okna, všechny poslat někam, hlasitě řvát a rozbíjet sklo. Again again again again. Bez úsměvu, hajzle.

I find it kind of funny
I find it kind of sad
The dreams in which
I'm dying are the best I've ever had.
(z Donnieho Darka. zase se na ten film musím podívat, protože je to film, kterej každej chápe úplně jinak. Po svým. nemá logiku. Potřebuju teď přemýšlet radši nad nereálnejma věcma..než nad sebou. A tím, jak jsem to všechno zase zkazila.)

Něco málo ze sketch booku, dlouho jste ic novýho neviděli. Tady to je.

Mám asi 10% šanci, že pojedu. Musím být hodná holka. Už navždycky.
A Justice je sakra šílená a sračková kapela, ale lektronický zvuky jsou super.
A miluju Jamese Blakea. Jednou si ho vezmu. Pokud to nevyjde s Mužem v Kabátě a několika dalšími. A Bon iver by mohl být můj nejlepší kamarád. Spojení Jamese a Bon Ivera je neskutečný, a ne, opravdu nerozumím tomu, přoč se mi to líbí. prostě to přišlo, pohladilo mě to zezazadu po vlasech a řeklo: "Ponoř se, ponoř se do té šílenosti Luc, udělej to."
Na mluvení o reálnejch věcech už nemám sílu. fantazie je o mnoho lepší a lehčí. Barevnější. A Beach house. Vím to, uvidím Beach House, Musím, jinak nebude můj dosavadní život kompletní.
Držte mi palce.

Jo, a s dopisy nepřestávám(e), včera jsem další vyslala na cestu.