Říjen 2012

Chuť vyzvracet všechny myšlenky

28. října 2012 v 11:45 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Hlavou mi prolítává dost divnejch věcí. Nemůžu je vyhnat.
A podzim vypadá jako by končil a to skoro ani nestihl pořádně začít. Proč jste na mě všichni tak hnusní?

Zjišťuju, že jsem stejně nejradši asi sama. Nevěřím, že to říkám, vždycky jsem potřebovala společnost, ale poslední dobou mi prázdný místnosti vyhovujou. Prázdný místnosti a mý osamělý songy.
A déšť, co bubnuje na okno. Včerejšek byl tak krásně ošklivej, až jsem ani nevěřila, že může být na světě tak hezky. Pošmourná obloha jakoby v obě ukrývala jistej smysl, očekávání, nostalgii, vzpomínky a návraty. Dobře, tohle je píčovina, ale po včerejšku deštivý dny a svetrový počasí řadím mezi moje oblíbený. Ta atmosféra. A chuť odpojit se od světa, odjet na místo kde vás nikdo nezná, kde vy nikoho neznáte. Kde vás nikdo nikdy nebude hledat.

A ani nevíte jak krásný bylo poslouchat nějaký playlist na 8tracks a najednou slyšet Oh, me od Nirvany z MTV Unplugged. Zrovna nedávno mi bylo až skoro do breku z toho, že mě to tak rychle opustilo, že se mi Kurt vzdálil a že už jen sedí a kouří cigaretu na plakátě v mým pokoji a jinak už nic moc nezanemná. Ne. byl tu se mnou pořád, Nirvana tu byla pořád. Někdy potřebujete něco jako přestávku, mrtvej bod aby jste si uvědomili, že je to pořád jedna z nejdůležitějších věcí, co vás kdy potkala.

Snažím se skládat origami, piju čaj s medem a mám divnou citovou vazbu ke košili ze sekáče za 30 Korun. Snažím se ho vyhnat z hlavy, protože mu vůbec nerozumím nerozumím. Jiný světy. Přemýslím o tom, z čeho bych chtěla aby se skládal můj život (na jídlo a pití vždycky nějak zapomenu, svetry jsou přece důležitější.). Cítím se jako ten nejhorší člověl na světě, když k části naší rodiny necítím nic moc hezkýho. Jednu knížku už čtu asi dva měsíce a furt jsem ji nedočetla. Ráda jezdím vlakem a mučím se nad fotkama krásnejch míst, který zůstanou vždycky jen na fotkách nalezenejch na tumblr.
A možná budu mít na nějakou dobu pučenou zrcadlovku na film. To budu pak happy as a lark.


Je mi ze sebe špatně, nikdy si nic nenechám pro sebe. Vždycky všechno někomu řeknu, nemám moc tajemství, jsem až moc otevřená. Radši budu míň mluvit a zároveň i míň přemýšlet. It will kill me. Soon. Od teďka.

Ráda si přehazuju vlasy ze strany na stranu. Ráda si představuju jak je stříhám, i když vím, že bych to neudělala.
Ráda si představuju, že jsem někdo jinej.




Tůdududu. Tůdududu.

24. října 2012 v 21:41 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
(Tůdududu. Tůdududu. Je mi jasný, že jste všichni poznali, že jde o Still Life od The Horrors!)

A víte co by teď byla ta nejhorší otázka, kterou byste mi mohli položit? Jak se mám. Je to jak na horský dráze. I sebemenší pozitivní záchvěv energie mě dokáže vyhodit do euforickejch stavů a hned na to nějaká negativní vlna mě zas smete na zem. Dno. Tudududu. Takže se mám vlastně fajn, aspoň něco se děje. Už jsem to jednou říkala, furt preferuju zmatek před prázdnotou.

Nevím proč mám plnou hlavu určitějch lidí. Určitýhotamtohočlověka. Nechápu nic. Těším se až z toho všeho vyrostu. Až vyrostu a bude ze mě mořská panna, pak bych mohla spát v pěně a neutopit se. Nebo moucha na výletě v krabici od kukuřičnejch lupínků. Nebo prostě až se dostanu do toho zázračnýho světa plnýho poníků co kakaj duhu. (Nemyslete si o mě nic špatnýho, prostě mám ráda roztomilý věci. Poslední dobou. A svět tady je nudnej, tak proč nepsát o tom druhým světě.)

Ne, vážně na ničem nejedu, narozdíl od jedné naší paníučitelky, která má buď královskou trpělivost, nebo si opravdu před každou hodinou něco šlehne. Dává nám jedničky zadarmo a my ji máme rádi. A aspoň mám víc času poslouchat Joy Division. Jsem rebel, víte. Ve školním řádu je používání mobilů a jiné elektroniky zakázáno. Anarchie. A tak.
(Imaginární dvojče to chtělo znova. Vesmír, vole.)

Miluju cestly vlakem. Miluju cesty vlakem a výlety s Jimmy. Miluju stopování stylařů, sbírání roztomilejch úsměvů na přechodě a výbuchy smíchu z napodobování našich retardovaných kamarádů.
Zítra někam pojedeme. Jen tak. Možná potkáme svý budoucí manžely, možná to bude úplně obyčejnej den, možná na sebe dostanem ponorkovouz nemoc, možná se stane něco neobvyklýho. A v tom to je, o překvapeních. Překvapení jsou super, staršně moc. A změny. Tak neseďte doma, venku je podzim tak ho nepropásněte.

A v pondělí jsem poslala dopis. Napsalo mi až nečekaně moc lidí, že by si se mnou dopisy rádo posílalo a já si toho nesmírně vážím. Jednou si určitě napíšem, slibuju.

Ráda poslouchám tu samou písničku pořád dokola, rozpouštím se z roztomilejch věcí, v duši mám klid a usínám při učení. Mám chuť sedat si na zem kdykoliv a kdekoliv a zavírat oči.
Život je děsně zajímavá věc.

Bye.
L.

Hi slut! Bye slut!

10. října 2012 v 20:49 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Měla bych přestat hejtovat lidi. I když si to pár z nich opravdu zaslouží. Měla bych v sobě pěstovat pozitivní energii a šířit jí všude kolem. Ale to bych nebyla já, abych nebyla věčně na něco nasraná.
Závidím vám hezký úsměvy. Závidím vám neoschlý rty. Závidím vám pihy.

A víte co? Mám ve všem docela zmatek. Opravdu ve všem. Sluníčko na papíře je sice fajn věc, ale blbý ahoj taky. zase se cítím jak ten nejvíc nepotřebnej člověk an planetě, ale to je jedno, zmatek inspiruje.
A občas asi všechno moc řeším, ale nejsem nějaká velká řeška (jak s oblibou nazývám některý z mých milých a drahých kamarádů, ale ..vážně jsou to řešky! :D Ale nevadí mi to. Je to součást jich, takže miluju řeškovství.), vlastně je mi všechno úplně jedno ne, nikomu nemůže být všechno úplně jedno, je to jen blbá póza. Každej se schováváme za pózy. I když o tom ani nevíme.
Achjo, jak já nemůžu vystát lidi co se neskutečně nad všemi povyšujou. Asi za to nemůžou, prostě jim byla přidělena velká spousta sebevědomí a někdo tu musí být za tu kráslovnu všeho. Sežerou je marťani, nebo zmizí v krabici cereálních lupínků. Jedno z toho. Nečeká je pěkný osud.

Šájn Šájn Lajk d San.
Funeral Suits- All Those Friendly People
Hudba je teď to hlavní, co mě naplňuje pozitivní energií ať se děje cokoliv. A je mi úplně jedno, jak moc trapný to je.

Byla jsem teď dva dny doma s kašlem, kterej jste museli slyšet až u vás doma, fakt. A bylo mi děsně líto, že mi utíká podzim, ovšem dneska jsem se uklidnila, že jsem zatím asi o moc nepřišla. nebo máme prostě jen blbý parky. Ale tak jako tak jsem byla velmi kreativní, můj sketchbook už je skoro plnej a mám z toho dobrý pocit. A je zájem o moje malovaný tašky na VotočVohozu. Budu bohatá nejvic na světě. A budu posílat balíky poštou.

...To mi připomíná,...

šíleně moc si chci s někým posílat dopisy

..., klidně i s někým koho vidím každý den ve škole. Dopisy maj svoje kouzlo a já jsem regulérní dopis naposledy dostala někdy ve čtvrté třídě, když jsme si dopisovali přes školu s dětma nevímužodkud. A jeden v létě od drahé Mandarinky a Janis, ale nepřišel poštou, ale stejně byl staršně super. Nechcete si někdo se mnou psát dopisy? Vím, že známku chtějí asi dvě miliardy, ale mohla by to být pěkná věc. A navíc hmotná. Pak bych měla nejenom sbírku svetrů, ale i sbírku dopisů. A byli bysme strašně alternativní, víte. Myslím, že bude super jak na mě máma zavolá "Luci, ve schránce jsi měla dopis!" a nebo když ho tam najdu sama. Třeba budu mít štěstí a můj blog čte i někdo s podobnou myšlenkou :)
Předávat si myšlenky v dopisech, šířit energii a tak. (jó, zním jak nějakej psychouš, ale. Prostě dopisy, chápejte.)

Palačinky v hrncu neuděláš a skupinový objetí je sakra fajn věc.

8. října 2012 v 9:35 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Třídní vejlet.
Lepší a zároveň horší, než jsem očekávala.
Tradiční rozdělení třídy na ty "lepší" a "horší" (hádejte, kde jsem já -,-), na jedný straně tráva, chlast, falešní lidi a hádavá atmosféra a na té druhé upřímnost, čistá střízlivost, skupinový objímání , pudink&nedokončený palačinky.
Jó, jsme kůl nejvíc jak to jde.
Došlo snad k nejlepšímu spojení mezi lidma, se kterejma jsem se dřív nějak nebavila. Bezkontaktní lidi byli najednou kontaktní a nebránili se group hugu (stálo nás asi 8 v takovým kolečku, asi hodinu za zvuku Lany Del Rey a porovnáváním, kdo má lepší zadek.) Bylo to vážně víc než fajn, přátelská atmosféra, tak, jak sjem se nikdy nebavili a už asi zase do dalšího vícedenního výletu nebudeme.
Ale pak se to posrávalo rychlostí světla.
Fáma, že E. zmizela někam na diskotéku.
Naštvání.
Stres.
Zkažená nálada.
Přesunutí se do vedlější chatky.
2 hodiny ráno.
Tma.
Po čtyřech v jedné posteli, 10 v jedný místnosti.
Vedro jak v sauně.
Půl třetí ráno.
Vyhozený pojistky.
Zamčeni.
Uvěznění jak zasraný laboratorní krysy.
jedinej zdroj světla byly mobily.
"Hra začíná..."
Jo, vždycky je asi jeden ze 30ti lidí psychopat, co vás zamče na chtace a vyhodí pojistky a přijde mu to ohromě vtipné.
Takže totálně posranej konec celýho toho pobytu.
Argumenty jak noha.
Žádná snaha se nám omluvit.
Lidi co radši drží hubu, než aby mu to dali požrat.

No, nemá cenu se teď rozčilovat. V ten večer jsem použila nespočet nadávek, karma mi to asi vrátí, ale tak naštvaná jsem dlouho nebyla. Ty pěkný okamžiky už nic nevrátí, ten pocit z toho výletu bude špatnej ať už se před tím dělo cokoliv. Je to podobné jak s filmy, neměli byste soudit film dokud neskončí, konec ho mlůže vyšvihnout z průměrnýho snímku fakt vysoko. Tohle bylo přesně naopak.
Vážně ti všichni děkujem.
Vážně moc.
a jsem nějak paranoidní ze všeho.
¨
A těším se neskonale moc na Bíč Haus. Už jen měsíc a čtyři dny!

A dneska jsem doma, mám záchvaty nehoráznýho kašle a piju zelenej čaj a budu si v posteli malovat vodovkama. A budu si pouštět nejvíc hipterswagkůl playlisty na 8tracks a objevím zase spoustu nové hudby.
Oliver Tank - Past Present Future
..To je tak, když se úplnou náhodou dostanete do té nejlepší části Youtube.
Oliver Tank. Jednou si ho vezmu.
The ideas?
Oh man! I got a million dreams.
It's all I do. It's dream...
...all the time.

A najednou začne hrát Someday od The Strokes a na tváři máte úsměv šťastnýho idiota.

4. října 2012 v 19:08 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Vážně mi teď úplně buší srdce. Poslouchám nějakej playlist na 8tracks a najednou slyším Someday od The Strokes a .. dlouho jsem se necítila tak šťastná.
Jsem hudební úchyl. No a.

Naše třída je zvláštní. Nerozumím si s nimi, oni si nerozumí se mnou. Ale necítím k nim žádnou nenávist nebo něco takového. Jen je to až moc lidí, se kterými sinějak nesedím, v jedné místnosti. A zítra jedem na vejlet. Do neděle. A já radši nic neočekávám. Třeba to bude fajn, třeba to bude strašně na nic nebo něco mezi tím. Ale co je jasný, tak to, že bych měla držet hubu s tím, jak se mi to tam nelíbí, protože to M. dohání k dlouhejm rozmluvám do duše, J. k řeškovstí a tak. Ale stejně jsou to nejlepší kamarádky světa. A bude mi tam chybět Jimmy. How sad.

Došla jsem k tomu bodu, kdy se mi vážně nechce řešit otázky typu "Pravý indie je to, co skoro nikdo nezná, To ostatní jsou sračky", "Tohle neni alternativní" "buu buu buu". To co se mi líbí tak prostě poslouchám. Kde jsou ty časy, kdy jsem byla celá nesvá z toho, že se mi líbí Lana del Rey,. "Vždyť je přece až moc populární a kůl!" Ale musím dát volnej průchod svejm myšlenkám a poslouchat všechno, co mě nějakým způsobem chytne za srdce a ovlivní. Hudba mi rozvíjí představivost, kreativitu. Přináší mi myšlenky a mění mi náladu. . Srát na to, že mám nesourodej hudební vkus, že Riot Grrrl kapely a kapely typu Noah and the Whale prostě dohromady nejdou. Nemá smysl se omezovat v tom, co poslouchám jen proto, že je to až moc kůl a sweg, takže se to automaticky vyřazuje z playlistu.. Byla bych sama proti sobě.

Dneska jak jsem si psolechla určitý písničky, co mi připomínají léto, zachvátil mě nehorázně zvláštní pocit. Stýskání, pocit jako když je vám na blití, totální deprese, skoro-slzy, nutnost fláknout hlavou do stěny a tak. Byly to super prázdniny. změnila se spusta věcí, jako třeba prohlozbení všech našich kamarádskejch vztahů. To léto hodně znamenalo.
Já a moje imaginární dvojčátko. Já a moje nové svetry. Já a póza á la Crystal Castles. Vše v jednom.

Školní okenní parapety nabývají na škaredosti.
/Já taky./
Listopad v nedohlednu.
Stromy jsou furt až moc zelený.
Pišu sračky.
Ale jinak jsem strašněj optimista.
Chleba s marmeládou!