Květen 2012

Rudiš (a srdičko k tomu.)

24. května 2012 v 21:43 | Lucyje |  ○ Rádoby recenze
Jo, vždyť je přece uplně jasný, že když si řeknete "zítra to napíšu", že to napíšete místo zejtřku až za tisíc let.

Jo a tohle fakt není recenze, jen prostě píšu o tom, co jsem četla a jak se mi to líbilo.

Jaroslav Rudiš je jednoduše geniální.
Na začátek by se hodilo poděkovat Gwendoline (a jejímu dávnému článku o Konec punku v Helsinkách), bez které bych o něm možná ani nevěděla.

Jak malá jsem se těšila na ten den, kdy neznámý někdo vrátí do knihovny alespoň jednu knížku od Rudiše. Konec punku v Helsinkách jsem si chtěla přečíst už šíleně dlouho, ale knihovna je holt knihovna a nechodim tam sama. Jednoho krásnýho dne se tam však objevila, společně i s románem Potichu a Nebe pod Berlínem. Jo Lucyje, ser na to, že ty knížky nemáš kam dát, protože máš tašku plnou k prasknutí, vem to do ruky a puč si to.


Kdovíproč jsem se místo do "Helsinek" první pustila do Potichu.
Knížka o jednom dni a jedné noci, příběhů pěti lidí. Neuvěřitelně uvěřitelný.
Příběhy lidí se různě prolínaj, takže asi až v půlce už máte v hlavě jednotlivý postavy ujasnění, do té doby je to toiž celkem zmatek. Ale to je to, co té knížce dodalo šmrnc. To, jak se jednotlivé příběhy na konec překvapivě spojují.
Celá kniha je navíc jakoby protkána hudbou. je vážně znát, že samotný Rudiš má k hudbě vztah.
Charaktery postav jsou šíleně zajímavý. Sedmnáctiletá punkerka-členka kapely Kill the Barbie, postarší podivín snažící se nastolit ticho celému městu, tramvaják, kterej si s sebou bere psa a pouští si přitom hudbu, žena , které chybí mládí a muž toužící po obnovení vztahu.
Knížka mě naprosto pohltila, v hlavě běžel zase jakoby film, bavilo mě poznávat životy lidí i když byly jen smyšlené.
Jeden den a jedna noc, pět příběhů, skvělejch 197 stránek.


Po dočtení tohoto úžasného románu jsem otebřela snad tu nejlépe vypadající knihu Konec punku v Helsinkách.
"Před stíny minulosti nejde utéct, vždycky na vás zaútočí zezadu."
Vzpomínky a život čtyřicátníka Oleho, z prostředá zaplivaného baru Helsinky, prolínající se s deníkem punkerky ze socialistického Československa. trišku mi trvalo, než jsem se do toho začetla, ale tak to většinou bývá, že na začátku se chytám pomaleji, ale tak druhou polovinu knihy mám přečtenou rekordní rychlostí.
Stavba knihy mi trošku připomínala Potichu, taky se jakoby prolínaly příběhy, i když to bylo vlastně v úplně jiné podobě. Současnost a starý deník.
Pořád jsem se těšila (nebo ne těšila, spíš jsem byla zvědavá), jak dojdu k šedým stránkám ke konci knihy- k Hezký lidi manifest, i to se nakonec propojilo se zbytkem knihy. A to je na tom děsně super. Vy prostě tušíte, že to mezi sebou má určitě nějakou spojitost, ale stejně jste až do posledního slova knihy napínavý jakou.
Knížka dýchala jakousi inspirací (možná to bylo tím, jak byla vizuálně zpracovaná), zamyšlením nad tím, že vzpomínky si tvořím teď, tak bych to neměla prosrat, ať pak je na co vzpomínat, hudbou, punkem.
Punk je definitivně mrtev, ale v téhle knížce ve vzpomínkách oleho a starého deníku prostě ožívá.

hned jak dočtu Všechny moje lásky (né, vážně to není román pro dívky.) od Nicka Hornbyho (Ne, není to Dick Horny, jak napadlo někoho od nás ze třídy. :D ) puštím se do Nebe pod Berlínem, snad mě nezklame! :)

Květen. Majálesy. Euforie a depka zároveň...aneb Lucyje na jaře.

13. května 2012 v 20:16 | Lucyje |  ○ Výstřižky ze stereotypu
Dlouho jsem nepsala. Ne proto, že by nebylo co psát, naopak. Je toho tolik, že mám strach, že něco vynechám. Spíš prostě nebyl čas.

Začnu asi s Prostějovským Majálesem, kterej byl 4. května (to už je to fakt taková doba?). Z původní vize, že prostě projdu průvod jako Alex deLarge z Mechanickýho pomeranče a pak si užiju kapely se nakonec vyklubala funkce jdenoho z organizátorů. Vlastně, v Alexově kostýmu jsem byla tak i tak, kapely jsem si užila taky, prostě mi k tomu jen přibylo hledaní "zmatenejch týpků s kytarou", vyplácení cesťáku a tak. Nic se neposralo, byla to podle mě dost dobrá zkušenost do budoucna. Tape Connection byli fakt skvělí,navíc fakt smypatičtí, takže moc fajn :) Mně osobně se líbili nejvíc. Jakože jinak celkem pohodová atmosféra, až na jednoho našeho "kamaráda", kterej nám teď všechno rozesírá, žere prášky, píchá do sebe jehly, všechny nás nenávidí, protože nás sere, testuje nás jak nějaký laboratorní krysy, prostě všechno kazí. Ale jiank to bylo super, zas Prostějov jednou trochu ožil a my jsme si mohli beztrestně užívat naše kinder-pogo (:D Jako bylo nás tam asi 10, spíš holky, takže to bylo fakt pogo v dětské verzi, ale stejně to bylo skvělý :D ), řvát, dělat circle pit na pomalý písničky a pít kofolu zadarmo.
Teď v pátek jsme se Samarkou a Čendou (ano, je to holka, ale všichni jí říkaj Čendo :D ) vydaly na Majáles do Olomouce. Abych pravdu řekla, celkem tam chcípl pes, dokud nezačli hrát Sunshine. Teda... nebylo to tak špatný, ale prostě tam na ty předchozí kapely nebylo moc lidí, ale jinak atmosféra tam byla vlastně celkem příjemná :) Dalo se sedět na trávě, a dívat se kolem sebe na stylový lidi (i když, matky s dětmi, dilinky a pejskaři stejně možná přebývali :D ).
Sunshini byli naprosto dokonalý. Některý songy zněly stokrát líp naživo, třeba K.I.D.S. Zase jsem v sobě měla tu euforii, hudební orgasmus, bylo neuvěřitelně skvělý, když vás zezadu někdo neznámej "objal-chytl", nepouštěl a vtáhl do kotle, bylo super sedět na ramenou kamaráda a zavírat oči a pozorovat všechno zezhora (Ráda na koncertech zavírám oči! :D ), naopak celkem otravná byla přítomnost nějakýho bůhvi kolikatiletýho kluka, kterej vám nabízel mentosku, tančil jak debil, chtěl po vás číslo a strašně se s váma zas sejít. A protože neumím moc lidi natvrdo poslat doprdele, bylo to takový divný, ale nakonec dal pokoj :D Jinak jsem si zamilovala ty barevný světla během toho koncertu, úživala jsem si to, jak na vás furt někdo padá a leje pivo, jak si něco zpíváte a ani nevíte co a furt děláte takovýto "úúúúú" :D Tohle je moje nejoblíbenější činnost a venku je to ještě lepší jak v klubu. Našla jsem tu věc, za kterou kurva stojí žít.
V sobotu mi snad vyjdou ty Sour Bitch.

Ten pocit, kterej žádná fotka nedokáže zachytit takovým, jakým doopravdy je.
Miluju koncerty.

Už netvrdím, že z těch velkejch českejch kapel, je dobrá jen FiXa. Je teda fakt o moc lepší, ale Sunshine jsou prostě zas o něčem jiným, česká kapela, která zní tak..nevím, světově.

Jinak jsem v ten pátek točila svůj příspěvek do projektu Země česká domov Tvůj. Dopadlo to celkem na hovno, takže mě asi nevyberou, ale co, snaha byla.

Mám toho nasrdci ještě fakt moc, třeba to, co teď poslouchám a tak, ale asi až zítra, teď už nestíhám :)
Mějte se, a choďte na koncerty, prospívá to jak tělu, tak duši.

Jo a ještě k tomu, co mě tak sere. je to fakt celkem na píču, když si musí všici ti starší lidi, který z nějakýho důvodu obdivuju, myslet, že jsem jen malá holka, kterou nejde brát vážně. Ne, že by mi to někdo někdy řekl do očí, ale tohle asi musí být nad slunce jasný, už jen z toho dvodu, jak vypadám a mluvím. Jak se správně v určté situaci zachovat, mi většinou dojde až kurevsky dlouhou dobu po to, a pak je mi z toho všeho (a hlavně ze mě) úplně na zvracení, v hlavě mi bliká tokovýto "coby-kdyby" a chci vracet čas. Vážně se těším, až budu o trochu starší, snad zmizí ta neuváženost, zvýší s mi inteligence a lidi na mě nebudo čumet jak na trapnou pozérskou píču.
That's all.
Píše se mi nějak špatně,. Nevím proč.